Vítám Vás u třetího dílu našeho podcastu v češtině. Tentokrát byli naším hostem Gabi a Petr, food bloggeři píšící pod názvem PG Foodies, manželé a od nového roku majitelé a provozovatelé bistra Etapa v Karlíně. 

Zuzka vždycky žertem říká, že jako každý absolvent filozofické fakulty jsem měl vždy sen otevřít si vlastní kavárnu, abych si tam mohl žvanit s ostatními. Trochu kruté, ale v jádru pravdivé. Je taky záhodno přiznat, že během slabších chvilek jsme se se Zuzkou zamýšleli nad tím, že bychom si otevřeli něco vlastního, ale záhy jsme tu myšlenku opustili - na vlastní podnik máme příliš rádi cestování, navíc bychom se asi po týdnu zcela určitě rozvedli.

Gabi a Petr, kteří už blogují o jídle čtvrtým rokem a kteří minulý rok vyhráli hlavní kategorii soutěže Food blog roku, si vlastní podnik otevřeli - Etapu v pražském Karlíně. Hodně se na něm nadřeli. Všechno dokumentovali na Instagramu. A nerozvedli se.

Vítejte u druhého dílu našeho podcastu v češtině. Tentokrát byl naším hostem Filip Šimoník, marketingový stratég, který byl do letošního roku šéfem marketingu skupiny Ambiente.

Měl jsem vždy pocit, že marketing restaurací má u nás velmi špatné jméno - je to něco, co jenom zakrývá nebo záplatuje nedokonalosti v provozech, co je zbytečné a navyšuje to cenu jídla, kterou pak platí ošizený host. Zároveň by marketing měl být zbytečný - dobré zboží se prodává samo, nebo snad ne?

Ne. Neprodává. Zeptejte se v Miladě. Nebo v Simply Good.

Zároveň jsem si nedávno u jisté příležitosti, kterou na začátku podcastu popisuji, uvědomil, že o marketingu restaurací toho nevím zhola nic. Proto jsem se obrátil na někoho, kdo v jistém smyslu zastával v tomto konkrétním oboru tu nejvyšší pozici u nás: na Filipa Šimoníka, donedávna šéfa marketingu skupiny Ambiente.

Filip se stal šéfem marketingu Ambiente ve věku 23 let, best zkušeností z gastronomie, doslova ze dne na den. Filipa jsem často v jednotlivých podnicích potkával - vždy jakoby dolevitoval ke stolu, často - ne-li většinou - sám, a pak jen tiše pozoroval provoz nad kávou. Byl usměvavý a milý, zároveň zadumaný a soustředěný. A přesně takový byl i při nahrávání tohoto dílu - přišel perfektně připraven, dobře naladěn a zároveň ochoten okamžitě mluvit k věci. Natáčeli jsme v kavárně Spell Coffee v Jindřišské. Mysleli jsme si totiž, že tam bude klid. Nebyl, ale snad ty občasné ruchy odpustíte.

Bavili jsme se o tom, co marketing restaurací všechno obnáší, jaký vypadal jeho první den v Ambiente a jaký team zanechal odkaz, co mohla Milada udělat líp, jak funguje marketing v rámci skupiny a jak na marketingovou činnost reagují jednotlivé provozy, jak marketing Ambi reagoval na změny a problémy v Grils a v Myšákovi, proč si Ambi v podstatě neplatí reklamu a jaký potenciál mají tradiční značky. Na konci rozhovoru se také dozvíte, co jí Filip ze všeho nejradši a s čím si dává řízek.

Vítejte u poslechu úplně prvního dílu podcastu Taste of Prague o dvou věcech, které máme nejraději - o jídle a o cestování. Tentokrát v češtině. Možná asi někteří z vás ví, že jsme před pár týdny založili podcast o tom samém v angličtině. Tak proč ještě jeden v češtině? Důvod je prozaický: došli nám lidi. 

Když jsme si totiž psali seznam lidí, kteří nám přijdou zajímaví a kteří toho o gastronomii a o cestovním ruchu ví opravdu hodně, rychle nám došlo, že ne všichni se s námi budou chtít bavit anglicky. Ne že by anglicky neuměli, ale spíš se v anglickém projevu necítí tak sebejistě. Jak mi před nahráváním psala právě Klára, „nechci vedle tebe znít jak idiot“. To je fér.

A jsme moc rádi, že nový podcast můžeme odstartovat rozhovorem s Klárou, kterou možná někteří znáte pod přezdívkou Kačka Žvýkačka. S Klárou se známe už hodně dlouho - v podstatě od dob původního Scuku, snad jedné z prvních nezávislých webových stránek, které zveřejňovaly nezávislé recenze podniků. Scukařkou sice byla jen Zuzka, ale já jsem na setkání průvodních „Scukařů“, mezi které patřila právě i Klára, chodil od úplného začátku jako „plus one“. Až historie docení, jak velký vliv měl Martin Kuciel, alias Cuketka, na celé odvětví gastronomické kritiky a na českou food bloggerskou scénu vůbec.

Ale zpátky ke Kláře. Kláru vidím jako takovou Ruth Reichel pražské gastronomické kritiky. Pamatujete si na recenze podniků v českém tisku před takovými 15 lety? Na Balíka? Na politika Macka?!? (Chcete-li se pobavit a zároveň si uvědomit, jak dlouhou cestu jsme za posledních pár let ušli, přečtěte si Mackovu recenzi na Pohlreichův Divinis, včetně odpovědi šéfkuchaře a následné odpovědi recenzenta.) Na ty lehce vychloubačné výčty drahých surovin a ještě dražších vín v těch nejdražších a nejfajnovějších restauracích, kde se chutě snoubily a šéfkuchaři čarovali delikátní pokrmy? Na recenze, jejichž gastronomický obzor končil u Apenin a v Bordeaux? To samé se dělo v New York Times ještě na začátku 90. let a právě Ruth Reichel byla jednou z prvních recenzentek, které se nebály napsat recenzi i na to nejlevnější korejské bistro na adresách, kam se normální smrtelník v té době sotva odhodlal zajít. 

A právě Klára je jednou z představitelek nové generace recenzentů a recenzentek, které se nesoustředí jenom na fine dining, ale i na zcela normální, pro běžné smrtelníky dostupné podniky, které mají co nabídnout. Zároveň své recenze pro Lidové noviny a pak týdeník Euro stavěla na zcela nekompromisní nezávislosti, což do té doby také nebylo úplně pravidlem. A vždy recenzi postavila na silném názoru, se kterým jste sice nemuseli souhlasit, ale který měla podložený tvrdými fakty. No prostě advokátka. Klára taky hodně cestuje, čímž získává větší povědomí o tom, co se děje a jak se vaří ve světě, což byla také dlouho slabá stránka české gastronomické kritiky.